Gymnázium Jana Keplera

První říjnový víkend patřil stříbrné expedici Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu. Účastníci stříbrné úrovně navázali na úspěšnou cvičnou výpravu na Křivoklátsku a vydali se na třídenní putování  Šumavou, krajem horských smrčin, pralesních porostů, rašelinišť a pramenů Vltavy.

Podle pravidel DofE má každá expedice mít stanovený účel cesty, tým s názvem Pekler  ve složení Barbora Kodymová 3. C, František Mühlfeit 3. C, Patrik Voříšek 3. B se rozhodl pro tvorbu deníku se zaměřením na praktické rady k úspěšnému zvládnutí expedice. 

A jaké mají účastníci dojmy z absolvování stříbrné expedice?

Bára:

Budíček v pět. Žádná Inka. Tři hodiny ve vlaku. Železná Ruda centrum. Tak zahajujeme expedici, hoši. Vítr. Rychlý oběd. Zima. Patrik nemá rukavice. Borůvky. Poledník v nedohlednu. Víc psů než učitelů. Houby k večeři. Patrik nemá lžičku. Tma. Nefunguje mi baterka. Pes ztratil GPSku. Patrik má kraťasy! Zima. Vítr. Déšť. Zima i ve spacáku. Mám jenom dvoje ponožky. Jdem spát v osm. Myši nám sežraly chleba. Mráz. Mokrý vařič. Vařič funguje! Borůvky k snídani. Nic neuschlo. Déšť. Vítr. Mokré boty. Pláštěnka nepomáhá. Zima. Půlhodinové zpoždění. Bolavé nohy. Brčálová voda ze studánky. Modrava. Řecko-římští bohové. Bolavé nohy. Sníh. Zima. Vítr. Déšť. Patrik má pitnou vodu! Fazole k večeři. Stále mokrý stan. Bolavá záda. Bolavé nohy. Jdem spát v půl osmý. Myši neprokousaly plechovku. Zima. Sluníčko? Neprší! Jen fouká. Prameny Vltavy. Průhledná voda. Zima. Bolavé nohy. Bučina. Není Inka, není oběd. Spěch do pekárny. Bolavé nohy. Zima. Nekonečná silnice. Konečně Kvilda. Přehnaně dlouhá vesnice a pekárna na druhém konci. Bolavé nohy. Borůvkové koláče. Doma horká vana, jídlo a SUCHÁ postel.

Přežili jsme.

Patrik:

Měla být zima, mělo pršet. Ty jo, jak mně se nechtělo… Ale co, přece necouvnu. V kombinaci s neokoukanou přírodou Šumavy to zní dost dobrodružně, tak si to snad užijeme. Vyndal jsem krosnu, zabalil jídlo na tři dny a i přes problémy s nedostatkem účastníků jsme vyrazili směr Železná Ruda. Řekl bych neohroženě, ale když mě při výstupu z vlaku praštila zima do ksichtu, asi by to nesedělo. Takže jsem ohroženě vyrazil spolu s Bárou a Františkem vzhůru na vrcholy Šumavy. Teda hned po tom, co jsem si vzal ještě mikinu, abych neumrzl. Pochod probíhal celou expedici v poklidu, vyprávění o cestování a řeckých bozích nám pomáhalo držet dobrou náladu. Horší byla studená noc, ještě že jsem si pořídil nový spacák. Naštěstí jsme obě studené noci strávili v teple a (ne)pohodlí stanu. Vzhledem k našim zásobam jídla jsme si taky dovolili pořádně hodovat a že nám to šlo! Trasa byla naplánovaná solidně a povedlo se nám tak projít a vidět slušnou část Šumavy. Jo, vlastně to bylo dobrý. Vypadnout z Prahy a užít si podzimní přírodu, spaní ve stanu a jídlo z ešusu. Klidně bych to někdy zopáknul.

František:

Prší, prší, jen se leje, na DofE expedici pojedeme. Pojedeme na Šumavu, vítr ti tam urve hlavu. Chichichi – 3 dny radosti v kostce. Ne, teď už trochu vážněji. Na DofE expedicích je skvělé to, že Vás vytáhnou mimo Vaší komfortní zónu, zažijete to, co při dennodenní rutině nemáte šanci a hlavně si začnete vážit úplně obyčejných věcí, třeba vody tekoucí z kohoutku nebo suchých ponožek, ale co je ze všeho úplně nejdůležitější – vyčistíte si hlavu. I přes to, že všechno to pochodování s batohem dá zabrat nohám a zádům, mozek si odpočine, zklidní, a to i na dlouhou dobu po výpravě. Tak na co ještě čekáte? Na nic nemusíte, DofE čeká na Vás…