Gymnázium Jana Keplera

Káťa a Sam posílají další zprávy a fotky ze svého studijního pobytu na Oundle School.

Krásný den!

Dneska nám začal „exeat“, což pro nás představuje první volný víkend za posledních pět týdnů. První prázdniny jsme měli již v polovině října. Během čtrnácti volných dnů nazvaných „half-term“ jsme se každý vydali jinou cestou. Z malebného britského venkova, kde se za humny pasou krávy, jsme oba odjeli do Londýna. Já jsem si následujících několik dní užívala objevováním krás, i ne tolik estetických částí Londýna s kamarádkami, které –  ač tuze nechtěly – kvůli mně zameškaly týden ve škole (doufám, že jim to všichni učitelé odpustili) a absolvovaly celkem dva dny v autobusu, jen aby mě viděly (a možná i něco z Londýna).

Následujícími řádky bych vám chtěla přiblížit atmosféru Oundle School.          
Jsou tu věci, které vás upřímně potěší: když máte z testu stejnou známku jako nejchytřejší Asiat ze třídy, když neprší, když k obědu není typické britské jídlo, když přes noc vaše otužilá skotská spolubydlící neotevře okno, protože jí je jinak neustále teplo, když vám při „food fight“ v jídelně nepřistane kapusta na hlavě, když dopíšete esej, když se vás chemikář zeptá, jestli si dáte dort, když se někdo opravdu snaží vyslovit vaše příjmení, a hlavně když řeknou, že je obrovská škoda, že tu budeme jen do Vánoc.

Důležitou součástí téhle školy je i sport. Všichni tu milují rugby a hráči nejlepšího družstva jsou považovaní za zdejší obrovské celebrity, ke kterým každý vzhlíží. Nejlepší atmosféra je při sobotních zápasech, kdy se u hřiště sejde celá škola včetně nadšených učitelů, kteří svým hlasitým povzbuzování, zpěvem a energickým hopsáním baví celé obecenstvo. Náš pokoj s Emily má nejlepší výhled na hřiště, takže k nám vždy při zápasech přijdou holky, jen aby se nalepily na okno a sledovaly hráče. 

Jelikož nejsem chlapec, rugby mi zůstalo zapovězené. Zato mojí volbou bylo něco dalšího typicky britského – hokej. A neskutečně mě baví! Přiřadili mě, jakožto naprostého nováčka, až do 6. školního týmu (chcete-li prvního od konce). Ale nejlepší na tom je, že sobotní zápasy pro nás nejsou stresující
a neženeme se za skvělými výsledky jako víc profi týmy. Samozřejmě, někdy taky musíme přidat, a tak když už závratně prohráváme, víc jak šest gólů soupeřkám nedovolíme, holt ony nám nedovolily dosud ani jediný (0:6 bylo skóre v posledních dvou zápasech). A málem jsem zapomněla zmínit – hraje se
a trénuje se 3x týdně v každém počasí, takže ani typický britský liják, kdy nevidíte na krok a z dresu ždímáte hektolitry vody, trenéra neobměkčí.

Abych shrnula mé pocity a dosavadní poznatky z hokeje:

• dostat míčkem bolí a modřiny vám to budou připomínat několik týdnů
• dostat hokejkou bolí, hlavně přes prsty – ale nebojte, trenér má vždy zásobu mraženého hrášku
• gumové chrániče na zuby jsou odporné, každý v nich slintá jako bernardýn, ale kdo by chtěl skončit bez zubů?
• hlavně nedostat míčkem do hlavy (vysvětlení trenéra: krev se z umělého povrchu blbě čistí)
• vyhýbat se korpulentnějším soupeřkám, protože se v pohybu mění v nezadržitelné sumo zápasníky

Je to legrace, zvláště s tak úžasným týmem!

Po half-termu přišla další novinka, avšak znamenající ztrátu volného středečního odpoledne na psaní esejí, ve formě Community Action. Paní z kanceláře mi dala na vybranou: dělat CA a tím prospívat zdejší oundeliánské komunitě nebo jít do armády. Tak jsem si přirozeně, se zářnou vidinou,
jak v maskáčích běhám po školních pozemcích a dělám kliky za neustálého komandování, vybrala tu první možnost. Mojí jedinou prosbou bylo, aby mě neposlali do domova důchodců, protože mi to hodně lidí vymlouvalo s ohledem na stupeň zábavy a taky, že bych měla asi potíže s jejich poněkud odlišnou slovní zásobou, která se pár desetiletí už nepoužívá. A tak, kdyby vás to zajímalo, si chodím hrát každou středu s prťatama do místního kostelního spolku, jejichž věkový průměr je něco okolo jednoho roku. Baví mě to, jen doufám, že mě paní nepřiřadila do skupiny podle jazykové zdatnosti, protože tu jejich ovládám na jedničku!

Dvě slova, co mě tady naprosto fascinují: požární alarm. Přirovnala bych to k tomu, jako když vás někdo praští palicí – představte si, je hluboká noc, spokojeně spíte a vtom uslyšíte nejodpornější zvuk, který zabrání veškerému pochodu myšlenek, a v další chvíli jen naprosto dezorientovaní utíkáte ven.
A tak jsme milí zlatí, přivítaly první mrazivou noc – ve 2:30 ráno – bos – v pyžamech – 19 minut na zamrzlé trávě rugbyového hřiště – při -6 stupních. A důvod? Sousedka z protějšího pokoje měla hlad
a spálila toast… Ale asi tenhle nácvik nebyl úplně od věci. O týden později skutečně hořela jedna z kuchyněk, takže nás „fire brigade“ na několik hodin evakuovali.

Abych byla upřímná, byly chvíle, kdy jsem to tady chtěla zabalit a odjet, hlavně když jsem dostala zadání čtyř esejí (z historie, quadrivia a dokonce i z biologie) v jediný den s odevzdáním za tři dny, kdy se mi už jen z názvu zamotala hlava: „With reference to the emergence of the Faust legend in late-15th century Europe explore how and why the morality of knowledge became increasingly problematic in the course of the years 1500-2000.“.

Zároveň jsem tu opravdu šťastná a raduju se z každého dne, z každého zážitku ať už se spolubydlícími, ve škole nebo s týmem.  Od začátku listopadu tady už každý žije Vánocemi, a tak neustále plánujeme výlety, večeře, a že jich bude!

Káťa

S nástupem ‚Exeat weekend“, takové malé třídenní prázdniny, kdy zavírá škola, se můj pobyt v Oundle nevyhnutelně posunul do své poslední třetiny. Přišel tak čas na drobné ohlédnutí se zpět a předběžné zhodnocení mých pocitů ze studia v Anglii.

Half-Term holiday jsem strávil částečně v Anglii a v Praze. Po několika dnech v Londýně jsem se vydal na sever do malebného městečka Durham za Pepou Škrdlíkem, který studuje na tamní univerzitě trojobor Philosophy, Politics, Economics, abych se vrátil zpět, a sice do Cambridge, kde jsem přespal pár dnů u Jirky Kučery. Jako rádoby student Cambridge jsem navštívil několik přednášek nebo si zanaříkal společně s ostatními českými studenty nad výsledky voleb.

Po uplynutí „Half-Term“ mě čekala další porce studia čtyř předmětů, které jsem si zde vybral – Politics and Government, Economics, Psychology a DET (Design, Engineering and Technology). Zatímco Politics je předmět čistě esejový, DET stojí přesně na opačné straně spektra. Ekonomie a Psychologie je pak někde mezi, když se při ověřování znalostí používají testové otázky zaměřené zejména na analýzu (například: Zhodnoťte Zimbardův vězeňský experiment z hlediska etiky) a kratší eseje. On samotný termín ověřování znalostí je dost nepřesný. Vědomosti samotné zde totiž nejsou cílem výuky a hodnotu mají jenom do té míry, do jaké se dají prakticky využít. V DET to může znamenat nastavit správně soustruh podle materiálu, se kterým pracujete. V dalších předmětech pak třeba být schopen na základě informací zanalyzovat určitou problematiku. Například k napsání eseje na téma „Odhadněte do jaké míry je pravděpodobné, že britská ekonomika poroste, aniž by došlo ke konfliktu s jinými cíli makroekonomické politiky“ je třeba znát mechanismy ekonomického růstu a reálie britské ekonomiky, nicméně samotné informace    k zodpovězení otázky nestačí.

Už jsem se toho dotkl a většina z Vás to ví, přesto mi nedá to znovu zmínit, v Anglii se píšou eseje ve většině společensko-vědních, ale i některých přírodovědných předmětech. Už se to zdá jako stokrát opakované klišé, přesto ho všichni zmiňujeme, možná proto, že je to z hlediska výuky jeden z nejvýraznějších rozdílů. Když řeknu, že v průměru při mých třech humanitních předmětech to vychází na jednu třístránkovou (1500 slov – přibližně stejný rozsah jako má závěrečná práce z literatury) esej za týden, tak se mi většina mých spolužáků z Oundle nebo studentů univerzit vysměje. Na druhou stranu se jedná o typ práce, na který v Čechách moc nejsme zvyklí. Přestože jsou zadání poměrně obtížná a vyžadují si často poměrně dost „výzkumu“, před tím než člověk něco začne psát (nemluvě o psaní v cizím jazyce), cítím, že celý proces mě učí celou řadu schopností, které bych jinak nezískal (viz podobenství o vaření dortu).

To, co mě asi nejvíc překvapilo je zaměření systému na naplnění potřeb každého jednotlivého studenta. Samozřejmě netřeba připomínat, že k tomu škole výrazně napomáhá její obrovský rozpočet –  jenom školné dělá dohromady asi miliardu korun. Ve třídě je přibližně pět až dvanáct lidí (patnáct to je počet, ve kterém se už nedá pracovat). Něco jsi nepochopil, nevadí v úterý a čtvrtek odpoledne se pořádají takzvané academic surgeries, to je čas, kdy je učitel k dispozici studentům, kteří za ním mohou přijít pro radu. Jsi napřed oproti ostatními, tady máš pokročilou látku, kterou se můžeš zabývat. Zajímá tě něco nad rámec výuky, přečti si tyhle zdroje. Nevíš kam se hlásit na univerzitu, máme tady kariérní centrum, tam se objednej a poradí ti. Nevíš jak financovat studium na univerzitě – kariérní centrum. Jak napsat personal statement – kariérní centrum. Chci jít na univerzitu do USA – kariérní centrum. Jo málem bych zapomněl, až napíšeš svůj UCAS, tak nám ho pošli a my ti ho opravíme.

No pokusil jsem se nahlédnout na studium v Anglii možná trošku z jiné perspektivy než Káťa v jejím příspěvku. Ještě jednou moc a moc díky za příležitost, kterou jsem dostal, vážím si toho a doufám, že se mi ji ještě podaří využít. Těším se na Vás za tři týdny.

Sam

[Show slideshow]