Gymnázium Jana Keplera

Nyní je řada na mně, abych vám představil můj výjezd do irského Dublinu. Irsko a odlišnosti od života doma už částečně představila v minulém příspěvku Tamara Navrátilová. Já zkusím, lehce netradičně, navázat. Již třetí měsíc zde provádím, jak by řekl pan profesor Molt, zevrubný terénní sociální průzkum a rád se o své dosavadní postřehy podělím.Dublin není třeba představovat – je hlavním městem Irska. Ale nepůsobí tak. Na stereotypní očekávání, jak fungují velkoměsta západní polokoule, tady zapomeňte. Tak například semafory. Slouží tu pouze jako okrasný prvek. Přecházení se řídí pravidlem: “skoč tam, pokud je pravděpodobnost smrti menší než 70%”. K tomu můžete mluvit o štěstí, pokud se vám podaří najít přechod, kterých je zde zoufalý nedostatek. Nejsou to ale jen chodci, kdo je nezodpovědný. Místní řidiči, kromě toho, že jezdí z pohledu pevninského Evropana na špatné straně silnice, běžně ignorují jízdní pruhy, respektive si sami vytvářejí vlastní, které na silnici namalované nejsou. Vrcholem zdejší hromadné dopravy jsou pak dvě tramvajové linky (systém LUAS), na které jsou zde až podezřele pyšní. Na zastávkách můžete potkat LUAS security a místní revizoři nosí neprůstřelné vesty. Asi abyste si jízdu načerno příště pořádně rozmysleli…

Náplní mého času zde ale samozřejmě není pouze přecházení ulice či jízda tramvají. Tou hlavní je studium na “secondary school”. Takováto irská střední je však s naším prostředím srovnatelná tak možná počtem ročníků na šestiletém gymplu. Pro všechny Iry je povinná, a tak zde vedle sebe studují budoucí zubař i budoucí instalatér. Další odlišností jsou pak samotní Irové. Všichni studenti zde vypadají prakticky stejně – nosí se zde školní uniformy a pravděpodobně existuje i nějaká nepsaná norma na účes.

Překvapen jsem byl i z třídních vztahů. V mé třídě je párů hned několik a minimálně jeden z nich už je dokonce rodičovský. Jen si představte, když se to dítě doma zeptá babičky: “Kde je maminka?” A dostane se mu odpověď: “Na hodině biologie, s tatínkem.” No prostě bizár.

Na druhou stranu ale musím uznat, že vše není jen takto černobílé. Když u školy ještě zůstanu, překvapilo mě, že každý z učitelů učí úplně jiným způsobem. Jeden si klasicky promítá prezentace k výkladu, jiný prosedí celou hodinu s iPadem na stole a na Apple TV za zády pouští, co zrovna potřebuje, a někdo má třeba namířenou kameru na svůj stůl a promítá nám, co zrovna píše či kreslí.

Fajn je také to, že na nás zdejší učitelé nevyvíjí žádný velký tlak, nikdo nekřičí, pokud nevíte odpověď, nevadí, někdo poradí. Spolu s poměrně velkým počtem hodin samostudia to vytváří příjemné vzdělávací prostředí pro toho, kdo se vzdělávat chce.

Závěrem bych chtěl všem, kdo o studijním pobytu v zahraničí třeba jen uvažují, říct, aby se nebáli a šli do toho. Studium v Irsku je i přes určitou jazykovou bariéru lehčí než na naší škole, je to příležitost poznat novou zemi, rozšířit si obzory a třeba i tu jazykovou bariéru odstranit. A pokud se nakonec pro zahraniční studium rozhodnete, mám pro vás jakožto pro Čechy poslední doporučení: Italy nebrat na túry. 

Vojtěch Nantl