Gymnázium Jana Keplera

Přátelé,
posíláme vám v řadě již třetí zprávu z našeho stipendijního pobytu ve Winchester College a zdravíme do České Republiky. Zároveň to je asi také poslední, protože už před sebou máme jen jeden týden. Od šestého dubna čekají místní studenty tři týdny prázdnin, nás tři měsíce zameškaného učiva. I proto se snažíme si tu trošičku času, který nám tu ještě zbývá, užít co nejvíce. To však nebude tak lehké, jelikož se nám jako možná prvním návštěvníkům z Gymnázia Jana Keplera dostane té pocty zažít zkouškové období, které normálně připadá až na následující trimestr. I přes intenzivní opakování probraného učiva (jehož fotodůkaz přikládáme) se však nevyhneme vzpomínání.

Oba se shodneme na tom, že toho čtvrtroku v cizí zemi, daleko od rodiny a všeho, co nám je milé, rozhodně nelitujeme. Vše, co jsme tady zažili, se v jedné zprávě shrnout nedá. To bychom museli vyjmenovat všechna ta dopoledne ve škole, za která jsme měli možnost poznat jiný přístup k výuce a rozšířit své obzory v předmětech, které se tak detailně u nás neučí. To bychom museli zmínit všechna ta odpoledne, která jsme strávili sportem a účastí ve spolcích, kterých je tu v nabídce opravdu hodně. To bychom museli vzpomenout na všechny ty večery na přednáškách a koncertech, kterých se od začátku ledna pořádalo nespočet. A také ty lidi, které jsme přitom poznali. A to by se naše zpráva opravdu protáhla. Ne, za nic bychom to nevyměnili.

Opravdu neradi budeme Winchester opouštět a doufáme, že jsme tady i něco zanechali (alespoň do příštího roku).

Na závěr bychom ještě – pokud to z předchozích řádků nevyplynulo – chtěli podtrhnout, jak velký smysl má Winchester pro kohokoli: nejen pro budoucí vědce a matematiky, ale i například pro umělce – těch je tu víc, než by kdo očekával, a škola jim vyčlenila celou budovu. Něco si tu prostě najde každý. A to ani nemluvíme o příležitosti bydlet a žít po tři měsíce ve Spojeném Království. Byl to rušný čtvrtrok. Ale teď už zbývá jen čas na to se se všemi rozloučit, zabalit a sednout na vlak: za týden jedeme domů.

Na viděnou v Praze,

Vojta a Matěj