Gymnázium Jana Keplera

Vážení a milí,

píšu vám poslední pozdrav z Halieybury, který už tedy bohužel není z Haileybury, protože jsme kvůli koronaviru museli školu opustit o týden dříve (Blanka radši odjela už o dva týdny dříve). Bude to trochu delší, protože dojmů a zážitků či názorů, o které bych se s Vámi chtěl podělit mám opravdu hodně. Vím, že většině lidí se to nebude chtít číst celé, takže hned takhle na začátek napíšu, že celý pobyt byl naprosto úžasný a každý, komu se někdy v životě naskytne podobná příležitost, by se jí měl chopit, nebo to alespoň zkusit.

Nyní už trochu rozsáhleji k tomu, jaké to je být na Haileybury. Jak jsme psali v prvním pozdravu, škola je neuvěřitelně hezká a má moderní a funkční vybavení úplně na všechno. To, jak hezké to tam samo o sobě je, má pozitivní vliv na náladu. I když jsem třeba měl špatný den, nebo se mi něco v hodině nepovedlo a odcházel jsem ze třídy smutný nebo lehce naštvaný, než jsem přešel přes pozemek školy zpět na svůj „House“, měl jsem zase super náladu, protože procházka tak hezkým prostředím rozveselí snad každého. Když se přidá to, jak přátelští a veselí jsou i všichni ostatní, člověk je doslova obklopen pozitivitou a nemá v podstatě vůbec šanci podlehnout nějakým negativním emocím.

Když se zaměřím čistě na školu, je to něco docela jiného, než co můžeme zažívat na GJK. Největším rozdílem je samotný anglický systém školství, který funguje tak, že na střední škole studenti tráví 5 let, přičemž první dva roky (tzv. Removes and Middles) studují všechny předměty napříč oblastmi stejně jako my zde, třetí rok (tzv. Fifth Form) si zúží výběr na 10 předmětů a na poslední dva roky studia na střední (tzv. Sixth Form – Lower Sixth and Upper Sixth) si studenti vyberou pouze 3 nebo 4 předměty, kterých mají 7 hodin týdne, a ze kterých poté dělají tzv. A-Levels exams, což je ekvivalent maturity. Případně si studenti na Haileybury mohou zvolit mezinárodní model výuky IB, kde během posledních dvou let (tj. v Sixth Form) studují 6 předmětů. Já jsem si vybral předměty Mathematics, Physics, Psychology a Music, avšak místo Music jsem nakonec měl Sport Science (předmět zabývající se funkcí těla při sportu a dalšími oblastmi spojenými se sportem, jako například výživa, doping, klasifikace motorických dovedností atd.), protože na moje požadavky nebylo možné upravit rozvrh. Tato záměna mě ale nakonec vůbec nemrzela, protože Sport Science byl naprosto úžasný a moc zajímavý předmět a z praktického hlediska jsem se tam naučil mnohem užitečnější a zajímavější věci, než bych se pravděpodobně naučil na hudbě. Výběr, kterého jsem ani trochu nelitoval, byla i Psychologie, protože v té jsem se také dozvěděl velkou spoustu zajímavých věcí od základů psychopatologie přes vztah a propojení matky a dítěte až po paměť. Na fyzice ani matice nebylo nic extra zvláštního a povětšinou to pro mě bylo cenné a kvalitní opakování.

Docela zásadním rozdílem ve výuce je také počet žáků ve třídě. Bývá to obvykle kolem 8 – 10 žáků, nejvíce nás bylo myslím 12. To způsobuje, že vztah žáka a učitele je mnohem bližší a otevřenější, což mně třeba bylo hodně příjemné. Když už jsem u učitelů musím zmínit, že ti byli také úplně skvělí. Všechno vždy dokázali srozumitelně a jednoduše vysvětlit (a to i přesto, že to bylo v angličtině samozřejmě), nikdy nebyli otrávení z toho, že v té škole musí být a bylo na nich vidět, jak jim opravdu záleží na tom, aby učivo všichni studenti ve třídě chápali a rozuměli mu. Celé to shrnuje věta, kterou pronesl učitel fyziky: „Pokud něčemu nerozumíte, není to vaše chyba, ale moje“. I přesto, že zrovna na GJK s tímto dle mého názoru není žádný problém a naši učitelé jsou také velmi ochotní a zapálení pro svou práci, míra v jaké jsem to pociťoval na Haileybury bylo něco neuvěřitelného.

Mně osobně zkrátka tamní způsob výuky seděl. Nejvíce k tomu asi přispělo to, že jsem se zabýval jen čtyřmi předměty, které mě opravdu zajímaly a bavilo mě se je učit (a učit se tam člověk musí opravdu hodně) a nemusel jsem se k tomu učit dalších 6 předmětů jenom kvůli tomu, že prostě musím, abych měl nějaké přijatelné známky (doufám, že pokud toto čtou učitelé, jejichž předměty jsem v Anglii nestudoval, tak jsem je příliš nenaštval :D). Zároveň argument, že tamní děti nemají dostatečný všeobecný přehled není dle mého názoru příliš validní, protože první 3 roky studia se tam také učí všechny, resp. většinu předmětů.

Pro mě trochu kontroverzní věcí bylo to, jak je celkově nastavený volný čas na škole pro studenty, kteří tam jsou na kolejích. Rozvrhy do tohoto nemůžu počítat, protože ty jsou udělané tak, že denně mají studenti max. 8 hodin a každý den mají hodinovou pauzu na oběd (to bylo hodně příjemné). Spíše teď myslím čas v odpoledních hodinách. Ten je totiž naprosto přesně rozvržený a studenti tento rozvrh musí dodržovat. Obnáší to například pevně stanovené časy na to, kdy se studenti musí (a zvýrazňuji musí) učit a připravovat na další den i přesto, že třeba již všechno mají hotové nebo to, že každý večer v 10 hodin se musejí odevzdávat telefony, které se na noc zamykají, nebo třeba to, že sprchovat se člověk může jen 30 minut před spaním. Celkově jsou pravidla školy dost přísná a někdy mi připadala až trochu zbytečná a příliš omezující. Například mi párkrát bylo vytknuto, že nosím během školního dne čepici, ačkoliv byla černá (tzn. nenarušovala školní předpisy na uniformu), bylo jenom třeba 5 stupňů a měl jsem rýmu. To se teda nakonec vysvětlilo a čepici jsem nosit mohl. Jiným příkladem může být ale třeba to, že se nesmí telefonovat během pohybu po školním kampusu (jinými slovy telefonovat se může jenom na koleji) a to i přesto, že řešíte dost důležité věci, jako například jak a jestli se dostanete domů. Zkrátka celkově jsem trochu postrádal více svobody a možnosti uspořádat si čas sám. Na druhou stranu to má i svá pozitiva, protože člověk je svým způsobem donucen k tomu být produktivní, což je dle mého názoru super.

Celkově v souvislosti s tímto je zajímavé srovnat, jak o kolik je tam člověk produktivnější, o kolik více tam toho stihne než tady. Za jeden den jsem tam byl schopný stihnout kromě školy i hudbu, sport nebo posilovnu (často i obojí), min. hodinu večer se učit, a tak hodinu telefonovat s kamarády a blízkými z ČR. I přesto jsem měl jen jeden jediný den, kdy jsem byl ve stresu, že něco nestíhám nebo že toho mám moc. Když to srovnám se svým normálním fungováním zde v Praze, tak takovéto dny mám minimálně 2 každý týden, spím tak o 2 hodiny méně a jsem rád, když stihnu polovinu toho, co jsem před chvílí vyjmenoval. Ovlivňuje to moc faktorů, ale mezi hlavní patří to, že vám tam ta škola prostě všechno připraví až pod nos a vy tak nemusíte vůbec nic řešit a něčím se stresovat. Ohromný rozdíl samozřejmě dělá i to, že všechno od školy přes hudební zázemí až po plavecký bazén nebo fotbalová hřiště je do 7 minut chůze od koleje, takže člověk nestráví skoro žádný čas přejížděním. Další příjemná věc je, že jste tam prostě svým způsobem odřízlí od světa ve smyslu médií a televize atd., takže netrávíte čas sledováním zpráv apod., moc nevíte, co se kolem vás ve světě děje, a nijak se s tím tedy nemusíte zatěžovat. No zkrátka člověk tam toho stihne nesrovnatelně více, když chce.

Ke konci bych chtěl ještě zmínit pár zážitků, které jsme s Blankou (ne)měli možnost zažít. Dost z nich se bohužel zrušilo kvůli současné situaci, proto to „ne“ v závorce, každopádně zmíním je i tak, protože za normálních okolností by se uskutečnily. Oba jsme na Haileybury byli dost hudebně aktivní. Zpívali jsme ve sboru a já jsem k tomu ještě hrál ve školním Big Bandu na kytaru, občas jsem na zkouškách zaskočil i za bicími. Blanka chodila do tanečního souboru a účastnila se mimo jiné školní Dance Show. Měla sólový pěvecký výstup, za který ji mimochodem pochválil sám pan ředitel. Oba s Blankou jsme si se školním sborem zazpívali na mezinárodní soutěži sborů v Royal Festival Hall v South Bank Centre, což je obrovská koncertní hala (cca jako pražské Kongresové centrum) hned vedle London Eye. Mimo jiné jsme tam zpívali dvě skladby spolu s dalšími 1200 studenty z různých škol, což byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Byli jsme na představení v Hertford Theatre na muzikálu hraném studenty Haileybury a musím říct, že to bylo jedno z nejlepších divadelních vystoupení, ne-li nejlepší, na kterém jsem kdy byl. Měli jsme být na konferenci s psychologem Philipem Zimbardem (koordinátor slavného stanfordského vězeňského experimentu), avšak tato akce, která se měla konat ke konci března se zrušila. V ten samý týden se měl konat i MUN (Model United Nations), kterého jsme se Blanka chtěla zúčastnit a který je jeden z největších v Británii. A pro mě největší zážitek, který jsem měl zažít, byla účast na plaveckých závodech, které se konaly na Olympijském bazénu v Londýně. Škola bohužel 10 minut před plánovaným odjezdem rozhodla, že nás tam z bezpečnostních důvodů nepustí. Každopádně tohle všechno může člověk zažít během 3 měsíců na stipendiu.

Rád bych všem, kteří dočetli až sem, poděkoval, za to, že to dočetli, a chtěl bych říct, že pokud někdy v životě budete mít takovouto příležitost někam vyjet (pokud jste ji již neměli), tak se jí chopte, jak jen to jde, protože to opravdu stojí za to. Já sám jsem byl dost pasivní v tomto ohledu a říkal jsem si, že to nemá cenu zkoušet, že se stejně nemám šanci dostat. Byla to paní profesorka Škampová, kdo mě přesvědčil, abych to zkusil. A šanci má opravdu každý, i když nemá každé pololetí vyznamenání a není v první, ani druhé, ani třetí skupině na angličtinu.

Závěrem bych chtěl z plného srdce poděkovat všem, kteří se jakkoliv podíleli na tom, že mi byla takováto příležitost umožněna, zejména pak paní profesorce Škampové, která kromě toho, že má za tyto příležitosti pro studenty GJK největší zásluhy, mě přesvědčila, abych zkusil napsat motivační dopis a zkusil se přihlásit do toho výběrového řízení. Já i Blanka si toho nesmírně vážíme, že nám celé ty tři měsíce v Anglii byly umožněny, a ačkoliv to skončilo trochu nečekaně a jinak, než bychom si přáli, moc jsme si to tam užili a nikdy v životě na to nezapomeneme.

S upřímným poděkováním a přáním klidného prožití současného období

Tonda Švarc

PS: Ano, ta fotka v těch teplácích mezi kluky ve školní uniformě je vtipná, ale ráno mi řekli, ať už se do ní ani neoblékám a pak, když kluci odjížděli, nám došlo, že spolu nemáme fotku, tak jsme to museli improvizovaně napravit.