Gymnázium Jana Keplera

Ani proměnlivé květnové počasí nezabránilo skupince 7 účastníků bronzové úrovně Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu vydat se vstříc novým zážitkům v rámci plnění dobrodružné expedice.

Tým ve složení Andrea Coufalová 1.A, Františka Hříbalová 1.A, Julie Pförtnerová 1.A, Veronika Višňovská 2.A, Květa Chaloupková 3.C, Bára Navrátilová 3.C a Jáchym Janů 3.A navázal na úspěšnou cvičnou výpravu na Křivoklátsku a vydal se na dvoudenní putování  Kokořínskem.

A jak expedice probíhala očima studentů?

Koncem školního roku se na autobusovém nádraží sešla skupinka mladých a zmatených lidí, kteří ještě netušili, co všechno mají před sebou. Nasedli na autobus směr Kokořínsko a vyrazili vstříc dobrodružství.

Ze cvičné expedice, kde se ztratili a nabrali tak slušných pár kilometrů navíc, už věděli, co se vyplatí dělat (například sledovat mapu). Okamžitě nasadili svižné tempo a snažili se vymotat z hlučného a sluncem rozpáleného města. Během toho je překvapil zdánlivě nekonečný kopec a na hlavu plánovače trasy se okamžitě sesypala hromada výtek.

Na konci kopce je ale čekal první meetingpoint s profesorkami Strnadovou a Bustovou, kde mohli konečně usednout do trávy a otevřít zásoby jídla. Trasa pak vedla většinou lesem, takže byli skryti před letním sluncem, které působilo dojmem úporného pronásledovatele. 

Několik párů očí bedlivě sledovalo trasu, několik mozků bylo zaměstnáno odhadováním času a vzdálenosti. Několik párů rukou se vrhlo na sbírání smrkových větviček pro splnění cíle, kterým měl být smrkový sirup. Ve chvílích, kdy náhodou nebylo co na práci, se mozky navzájem zaměstnávaly pekelnými hádankami nebo debatami o čemkoliv, co je zrovna napadlo (například spory mezi uživateli kompasu a buzoly). Zkrátka neustále panovala skvělá nálada.

Ještě za světla se skupinka utábořila na tábořišti U Splávku a po mexických tortillách s fazolemi a zeleninou se připravila na noc.

Pršelo až do rána. Sbalili se a vyrazili na nejobtížnější část cesty. Čekal na ně hrad Houska. Nakonec to bylo lepší než čekali a až na jednu neplánovanou naštvanou husu proběhlo vše jako po másle. Dostatečnou kompenzací vzniklé újmy jim byl oběd na vyhlídce na Říp. Pak už je čekaly jen stále ubývající výškové metry.

A… nebyli by to oni, kdyby se něco nepokazilo. Už to vypadalo, že všechno dopadne podle plánu, slunce svítilo, dokonce ve Mšeně objevili i výbornou zmrzlinu. Ale ještě než si ji stihli vychutnat, počasí se dramaticky změnilo. Na autobus čekali v zimě a dešti o 20 minut déle a ani zběsilá jízda k nádraží jim nepomohla. Vlak ujel o minutu. Do Prahy se tak dostali o dvě hodiny později než zamýšleli. Nakonec se pak rozutekli do svých domovů, kde na každého z nich čekala postel a lednice plná jídla.