Srdečné pozdravy z Winchesteru 2019

Všem v České republice přejeme krásný dobrý den!

Po dvou týdnech jsme se už alespoň trochu ve Winchesteru zorientovali a konečně našli mezi vší tou prací čas podat zprávu o tom, co se tady vlastně děje.

Před patnácti dny jsme ještě seděli v autobuse a neměli ani ponětí o tom, co nás tady bude čekat. Bude škola prázdná? Nejsme na místní podmínky trochu moc neformálně oblečeni? Budou mít kde nás ubytovat? Máme žaludky na anglickou kuchyni?
Naše obavy se během prvního týdne naštěstí ukázaly zbytečnými. Pan James Webster, jenž má na starosti zahraniční studenty – kterých je tu nemalý počet –, nás ihned srdečně přijal a provedl po škole. Poté jsme se šli ubytovat a hned další den nám bez zbytečného otálení (ale také, nutno říci, času na přílišný oddych) začala výuka. Zmatků bylo opravdu hodně, ale všichni jsou zde velice ochotní a rádi vždy pomohou, od učitelů po spolužáky.

O místní výuce bychom vám asi měli říci trochu víc, protože to je něco úplně jiného než na Kepleru. Možná už jste něco slyšeli od našich předchůdců, ale i přesto cítíme povinnost vás o tom informovat. Předměty jsme si vybrali pouze čtyři, zato si jich napříč týdnem opravdu užijeme: trojhodinovky zde nejsou žádnou výjimkou. Jsou ale snesitelnější, protože hodina zde má pouze 35 minut. Na druhou stranu, přestávky jsou pětiminutové a učebny často velice daleko do sebe, v různých budovách. Když k tomu ještě prší, je zážitek umocněn. Zkrátka: hodiny jsou kratší, třídy menší a vzduch dýchatelnější.
Zúčastňujeme se také odpoledních aktivit, ke kterým jsme zde velice povzbuzováni: mezi tvrdou prací chodíme běhat, hrajeme šachy nebo chodíme tančit s děvčaty z místních škol (to tedy jen Vojta, pozn. Mat.).

Každé středeční odpoledne je pro nás speciální: jezdíme na požární stanici ve Winchesteru učit se hasit oheň, oživovat raněné a rozrážet dveře. Někdo to tady prostě umět musí.

Nyní poskytneme odpověď na otázku, která ještě zůstala nezodpovězena: na anglickou kuchyni opravdu žaludky máme. A musíme říct: jestli tak dobře jako tady vaří po celém Spojeném království, pak opravdu nechápeme všechny ty pověry, které se o anglické kuchyni šíří. Pokud pomineme poněkud zvláštní názvy místních jídel (a tendenci všemu říkat pudink), jídlo zde chutná opravdu výtečně, a naši rodiče určitě ocení, že zeleniny se nám dostává bohatě.

Na závěr bychom chtěli poděkovat paní ředitelce Landsingerové, že nám dala příležitost tu na celé tři měsíce studovat, a paní profesorce Škampové, která s námi měla tu trpělivost a celý proces zorganizovala. Děkujeme také loňskému stipendistovi Viktoru Fukalovi, že se s námi podělil o své zkušenosti a zážitky. Bez něj bychom to tu měli rozhodně těžší.

Ale už musíme jít, čekají nás v šachovém klubu.

Loučíme se a těšíme se na další zprávu,

Matěj a Vojta