Gymnázium Jana KepleraStraubing v Praze: studentská výměna odstartovala!
Koncem září přijelo do Prahy 16 studentů z bavorského gymnázia ve Straubingu, aby zde spolu se studenty GJK pracovali na projektu “Řeky a (h)říčky”. Multikulturalismus v praxi! Přečtěte si úryvky z deníků studentů a podívejte se na fotky!
19. září: Příjezd
Nikdo ze studentů Gymnázia Jana Keplera netušil, kdo přijede do naší nádherné Prahy. Každý z účastníku ze Straubingu se choval úplně jinak. Bylo to těžké, vymýšlet program na 48 hodin pro našeho Němce, kterého jsme nikdy nepotkali. Každý mluvil svým mateřským jazykem, tedy česky, německy, všichni jsme mluvili anglicky, ale zvládli jsme to!!!
20. září: Neděle v rodině
Hned ráno jsem pocítila, že budu muset trochu usměrnit svůj chaotický životní styl, který byl s Danielinou německou přesností vskutku nekompatibilní. Když jsme pak večer s Danielou vystoupily na Smíchovském nádraží, byly jsme obě utahané jako koťata. Dojmy jsou ale velmi kladné. Myslím, že si budeme rozumět.
Chtěly jsme se Němkám pochlubit svíčkovou, která však v poledních hodinách došla a pak se znovu jako zázrakem objevila. Odpoledne jsme šly společně na Kampu, kde na Lennonově zdi již navždy zůstane památka na česko-německou výměnu 2015.
Sychravé nedělní dopoledne. Jsme v autobuse a míříme někam na jih Prahy. Poměr Vietnamců v našem autobuse se s každou zastávkou zvětšuje a za chvíli už se před námi tyčí obrovský modrý nápis: Obchodní centrum SAPA. Můj Němec je celé dopoledne zakřiknutý, ačkoli jsem v sapě nikdy nebyl, nakecal jsem mu, že je to tam nebezpečné a že se má mít na pozoru. Jeho touha po rolexkách za stovku je však silnější.
21. září: Seznámení s/na GJK
Ve škole následující seznamovací hry (pouze v němčině, což ze začátku vypadá jako noční můra, ale poté, co zjišťuji, že valné většině rozumím, si je docela užívám). Následují prezentace od studentů tercie (v angličtině, takže rozumím docela dobře) a od pana profesora Dostála o Vltavě. Vyrazili jsme na procházku Prahou, mnoho z nás mělo připravené prezentace. Cestou domů jsme poprvé našli zajímavé téma k hovoru, takže jsme poprvé celou cestu konverzovali.
22. září: Řeka v umění
Protivný zvuk budíku mě vyruší ze snění. Vstávat! Němka pomalu vstává a dlouze hloubá nad dnešním outfitem. Vyměňujeme si své ranní problémy. Z naší milované školy se přesouváme k Pražskému hradu, kde již nevlají rudé trenýrky místo prezidenské zástavy. Obsluha restaurace nás, po chvíli prvotního šoku z příchodu mamutí skupiny, která mluví denglišskočesky, začala tolerovat, a dokonce nám po dlouhém dorozumívání přinesla objednané pití.
23. září: Vltavská kaskáda
Němci byli poněkud vyděšení poté, co jsme je seznámili s trampingem. Dívali jsme se na půlhodinový dokument a po jeho shlédnutí se mě má nová kamarádka zeptala, jestli se opravdu nesprchují. A když jsem se jí zeptala, jestli by to někdy chtěla zkusit, tak rozhodně odpověděla že nikdy. No je pravda, že Němci jsou mnohem pořádkumilovnější, s tím mám po tomhle týdnu docela zkušenosti. Večer jsme šli do aquaparku, kde jsem jim to určitě líbilo, protože tam byly nejenom sprchy.
24. září: (Ne)pěkná místa
Je ráno. V hlavě jsem vyhledal pár německých slov. Můj Němec stále spí.
Zdá se, že si opravdu nerozumíme, během celé prohlídky Rohanského nábřeží a Vltavské jsme spolu prohodili jen dvě věty, ujišťoval jsem se, jestli nemá hlad. Neměl, samozřejmě. Na náš závěrečný večer na Keplerovi trefili, čímž rozhodně stoupli v mých očích, nechci říct, že bych je předtím podceňoval. Němečtí chlapci si zpívání Včelky Maji užili, ze slámek si udělali tykadla a to, že si poté mohli udělat pár skvělých „selfíček“, je naplnilo tak, že následující film, „Jak utopit doktora Mráčka“, ani nedokázali vstřebat. Večer jsme šli na Petřín. Pochválil krásný výhled na noční Prahu, přece jen tedy v určitých oblastech dospěl. Mám ho rád. Přesto, že je mezi námi takový věkový rozdíl, občas najdeme společnou řeč. Uvědomil jsem si, jak směšně muselo mé chování před pár lety vypadat v očích starších.
Ráno přišlo poněkud náhle. Naše společná oslava života se mimořádně vydařila. Musím říct, že jsme šly spát velice brzo – brzo ráno. Nicméně po společné snídani jsme nabyly novou energii a vyrazily směr Veletržní palác. Tři z nás po svých a moje exchange parťačka se klidně vezla – říkám jí Lady na kolečkách. Prošly jsme si krásnou stanici metra Vltavská a pokračovaly po druhém břehu Prahy. Naneštěstí z mostu k řece vedly jen schody. Chvíli jsme na ně zíraly. A co dál? Místo seběhnutí jsme se vydaly najít jinou a schůdnější cestu pro mou wheelparťačku. Sice nám to chvíli trvalo, ale podařilo se. Dokonce i zbytek skupiny si po chvíli všiml, že jaksi nejsme všichni. Cesta kolem řeky nás dovedla na velmi zvláštní místo – louka, ohniště, starý židle a hipsteři kolem. Přístav Karlín. Kdybyste to nevěděli, člověk musí vidět horší místa, aby si užíval krásných. To je hříčka dne.
25. září: Odjezd
Dnes konečně odjíždějí. Už stačí jen vstát (asi nejtěžší bod programu) a dovést Němce na nádraží. V pátek se také začaly projevovat pocity, které jsme po celou dobu trvání pobytu nedokázali popsat. Obecně pátek byl velmi rozporu plný den. Mnozí cítili pocity úlevy, druzí pocity smutku a stesku. Vymezit se pouze na jednu stranu nelze. Přestože byli Němci mnohdy nevychovaní až nezvladatelní, každému nám přilnuli k srdci. Tento necelý týden se zdál nejprve dlouhý, ale potom zase krátký. Okolo středy, kdy jsme své kamarády začali poznávat, blížil se už konec. Německá nátura je odlišná od té české, proto jim nemůžeme vyčítat, že se nechovají z našeho pohledu normálně. Ve svém věku poprvé navštívili sami velkoměsto. Z toho se také odvíjí jejich zájem ve svobodném pohybování a dělání věcí, které jsou pouze pro dospělé. Všichni jsem to ve zdraví přežili, snad i stejně přežijeme Německo. Sám jsem zvědavý, jak tam u nich bude všechno probíhat.
