Straubing 2017

Německý jazyk, Zprávy z cest

V týdnu od 18. do 24. září 2017 se několik studentů GJK vydalo za doprovodu profesorek Koubkové a Markové do bavorského Straubingu na výměnný zájezd, který GJK pořádá ve spolupráci s tamním gymnáziem Johannese Turmaira. Co tam zažili, co se naučili a co jim způsobilo krušné chvilky? Jak probíhalo natáčení krátkých filmů inspirovaných horory, mýty a legendami? To se můžete dočíst ve studentských denících!

Pondělí (18. 9. 2017)

Naše výprava do německého Straubingu započala srazem v 8.40 na hlavním nádraží v Praze. Vlak vyjel přesně v 9.12, ve 13.55 jsme přestupovali v Řeznu na vlak do Straubingu. Ve 14:26 jsme již padli do náručí našich německých partnerů a naše cesty se pro tento den rozešly.
Adéla Klečková: Můj první den byl krásný. Přivítání s rodinou, kterou už jsem shodou okolností znala, lehký oběd a poté lehké poznávání Straubingu. Nechyběla samozřejmě zmrzlina, jelikož se mraky roztrhaly a bylo slunečno. Perfektní počasí pro krátký výlet na kole!
Eliška Mouková: Nejprve jsem jeli kolem hodiny do vesničky, ve které moje výměnná rodina bydlela. Linn (moje výměnná partnerka) mě provedla jejich domem a velkou zahradou. Potom jsme si až do večeře povídali o všem možném. Na večeři mě vzali do jejich oblíbené asijské restaurace.

Adéla Klečková, Eliška Mouková

Úterý (19. 9. 2017)

Úterý bylo dnem prvního společného setkání všech účastníků projektu. Po krátkém čekání v atriu školy (která nás překvapila svým vzhledem, který připomínal typické americké „high schools“, jak je známe z filmů) jsme se přesunuli do učebny, kde na nás již čekali učitelé.
První dopolední blok sestával z krátkých seznamovacích her, při nichž jsme měli možnost trochu se navzájem poznat – k tomu asi nejvíce přispěla poslední aktivita, při níž vedl každý Čech s každým Němcem dvouminutový rozhovor.
Zatímco se místní odebrali do vyučování, my jsme následovali Hanse Irlera, učitele dějepisu a němčiny, do starší ze školních knihoven, v níž se nachází množství velmi starých knih už z období počátku knihtisku (jedna je dokonce ještě starší, ručně psaná). Prohlédli jsme si například mapy Prahy a Řezna či matematické tabulky.
Po exkurzi do knihovny následoval opět společný blok s Němci, který nám měl tentokrát pomoci při práci na společném projektu. Šlo o přednášku o práci s kamerou (jak zacházet se světlem, co je přiblížení, čeho docílíme úhlem záběru a podobně), která obsahovala množství ukázek z hororových filmů. To pravděpodobně (bohužel) utvrdilo naše německé protějšky v tom, že jedinou možným žánrem filmu, který natočíme, je právě horor.
Před procházkou jsme se ještě krátce přesunuli zpět do knihovny (tentokrát již všichni), kde jsme také vytvořili pracovní skupinky.
Následovala procházka po okolí gymnázia a návštěva starého hřbitova sv. Petra, jenž se měl pro mnohé z nás stát natáčecím místem. Po návratu se naobědval každý po svém – někteří se se svým Němcem či Němkou podívali do školní jídelny, jiní si udělali výlet do města. Sraz jsme měli za více než hodinu na náměstí.
Odpoledne nás místní provedli po Straubingu a zavedli nás do regionálního muzea. Program byl oficiálně ukončen návštěvou baziliky sv. Jakuba, ale většina z nás se ještě přesunula do Café Anna, kde jsme se nejen posilnili, ale i začali pracovat na zadaných projektech. Z kavárny se postupně všichni vytrousili, aby strávili druhý večer s hostitelskými rodinami.

Šárka Štěrbová

Středa (20. 9. 2017)

Ve středu jsme si konečně mohli přispat, jelikož sraz na nádraží byl až v devět hodin. Plni očekávání jsme se vydali vlakem do Řezna. Než jsme se stihli porozhlédnout okolo sebe, byli jsme nahnáni spolu s tlupou německých teenagerů do kinosálu. Tam jsme shlédli německý dokument o uprchlíkovi z Afriky, který dal pořádně zabrat našim znalostem němčiny. Patřičně vzděláni jsme byli připraveni na prohlídku města, ale ještě před tím jsme se rozprchli na oběd. Posilněni jídlem jsme zamířili do domu, kde zemřel Johannes Kepler. Následně jsme se odebrali do centra, kde nám o každé památce něco řekli naši němečtí společníci. Zastavili jsme se třeba u staré radnice, dómu (největšího kostela v Řezně, který se stylem podobá svatému Vítu), nebo u strážní věže. Jelikož se cestou našel i čas na zmrzlinu, byli jsme všichni spokojení. Když se přiblížil čas návratu, zvažovali jsme, že ještě chvíli zůstaneme, ale nakonec jsme všichni odjeli zpět do Straubingu, jak bylo ostatně naplánováno. Tam jsme se vydali domů na večeři a večerní dávku němčiny.

Alžběta Pačesová

Čtvrtek (21. 9. 2017)

Se čtvrtkem přišla druhá polovina našeho pobytu. Dopoledne několik z nás absolvovalo výuku angličtiny, která nás utvrdila v přesvědčení, že bychom přece jen měli být rádi za výuku na našem gymnáziu. Už jen první věta profesorky na angličtinu: ,,Let´s get „praj“ “ nám trochu ozřejmila, proč s námi naši němečtí partneři raději komunikují v němčině. Poté následovala práce na projektech. Odpoledne jsme se měli vydat na výlet do městečka Bogen, které je vzdáleno ani ne půl hodiny cesty vlakem od Straubingu. Vystoupali jsme na Bogenberg po krásné lesní cestičce, kde se nacházela velmi malá farní vesnička a hlavně poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Ten je považován za nejstarší poutní kostel v Bavorsku, a proto se o Bogenbergu mluví i jako o Svaté hoře. Když jsme se konečně pokochali výhledem na okolní krajinu, navštívili jsme tamější muzeum. Měli jsme možnost vyslechnout si velmi zajímavou přednášku o vývoji filmu. Němci se pak vyfotografovali v dobových kostýmech a česká strana zapáleně disktuovala o školství. Po návratu do městečka mnoho z nás uvítalo zmrzlinu, kterou mají Němci  – překvapivě – velmi rádi, neboť se stala běžnou zastávkou každého výletu. Vlak nás po náročném odpoledni odvezl zpátky do Straubingu, kde jsme se rozešli na večeři do svých hostitelských rodin. Moji skupinku pak čekalo ještě velmi náročné natáčení v tunelu blízko školy. Slibuji, že se v našem budoucím filmu velmi zasmějete!

Anna Skorčíková

Pátek (22. 9. 2017)

Je 5.55 a můj Austauschpartner Michael mi ťuká na dveře: Aufstehen! Přikyvuju, že už jsem vzhůru a rychle se připravuji na svůj poslední školní den ve Straubingu.

V 6:30 vyrážíme na autobusovou zastávku. Bydlíme totiž 20 km od Straubingu, což v praxi znamená asi půl hodiny autem a tři čtvrtě hodiny autobusem.  Začíná zdlouhavá cesta do školy, během které sbíráme děti z okolních vesnic. Školáci obsazují všechna sedadla, uličku, podlahu i schody. Buď hlasitě diskutují, hrají na mobilu nebo se do hlavy snaží rychle dostat ještě pár anglických slovíček. Zoufalá ze stereotypu ranního mlčení mezi mnou a Němcem vytahuju svůj sešit na chemii. Děti, stojící v uličce nade mnou, udiveně koukají, co že je to v mém sešitě za jazyk. Ve škole jsme příliš brzy, ale pozdější autobus z naší vesnice nejezdí. V duchu blahořečím pražské MHD za to, že mi cesta do školy trvá tramvají jen 12 minut.

Ve škole jsme absolvovali hodinu angličtiny (konečně jsme všemu rozuměli!) a poté jsme měli čas na projektovou práci. Převlékla jsem se za Krysaře, dostala jsem flétnu a vyrazili jsme do ulic natáčet. Projektová práce je celkem složitá záležitost, protože každý si její výsledek představuje jinak. Naštěstí máme dvě kamery, což nám umožnilo  rozdělit se a natočit záběry podle vlastních představ. – Docházejí nám rekvizity a vhodné prostředí k natáčení, a tak se domlouváme, že zbytek záběrů pořídíme v Praze. Vracíme se do školy a tam plánujeme sobotní výlet do Mnichova, na který těší hlavně Kepleráci. Po týdnu stráveném v rodinách se toužíme trochu povyrazit a strávit den společně.

Já a Michael vyrážíme domů, zase úplně přeplněným autobusem. V těchto chvílích moje nálada velmi klesá, ale spraví ji skvělý oběd, který pro nás doma připravila německá maminka. V tomto ohledu mám opravdu štěstí, protože rodina, u které bydlím, je komunikativní a vlídná, hlavně otec se snaží, abychom se bavili a každý večer chodíme na procházky.

Dnes společně připravujeme občerstvení na večerní Abschlussabend, který se bude konat ve škole, a poté vyrážíme na kolo, protože tohle je moje poslední možnost prohlédnout si okolí. Projíždíme po můstku nad rybníkem, poté stoupáme do kopce a otevírá se nám výhled na celou vesnici Wiesenfelden. Objevuji zákoutí, o kterých jsem dosud neměla ani ponětí – chráněnou oplocenou rezervaci, kde zblízka pozorujeme srnky, srnce, divoké kočky a dokonce i ryse. Nečekala jsem, že moje cesta do Německa bude spíše spojena s poznáním přírody a života na vesnici, než prohlídkou měst.

Večer ve škole ochutnáváme pochoutky, které připravili ostatní, a uzavíráme den filmem Psycho, což pro některé znamená docela velkou výzvu. Já se spíš vždycky více leknu toho, že někdo začne vřískat, než samotného filmu. Každopádně teď po večerech v koutech mnozí tušíme babičky, které se nás chystají ubodat…

Eva Illiašová

Sobota (23. 9. 2017)

Sobota byla naším posledním dnem v Německu a hlavním úkolem bylo si ho užít. Část české výpravy se svými německými protějšky zůstala ve Straubingu, vyzkoušela si své bojové schopnosti na Lasergame a po vyčerpávajícím výkonu se osvěžila v bazénu. Druhá polovina se vydala vstříc Mnichovu. Objevovali jsme krásy Anglické zahrady, interiéry mnichovských kostelů, městskou radnici, navštívili jsme místní trhy, ochutnali tamní speciality a především Němcům záviděli jejich slušivé kroje, v nichž se vydávali na Oktoberfest. Chtěli jsme ve městě zapadnout a tuto módu také vyzkoušet, ale poté jsme zklamaně zjistili, že nejlevnější Lederhosen seženeme za 100 euro. Svůj smutek jsme upokojili v galerii moderního umění, odkud jsme se nabiti poznáním navrátili úspěšně a bez ztrát do Straubingu.

Berenika Dominiková et al.

Další fotky na rajčeti Justiny Grecové

,