Gymnázium Jana Keplera

Studenti kvinty se na Velikonoce společně vypravili do Banátu

Večer 17. dubna 2019 vyrazilo 22 studentů kvinty a 4 studenti 2. ročníku s panem profesorem Zemánkem, profesorkami Bustovou a Knappovou a několika jejich známými do Banátu. Jedná se o rumunskou oblast na hranici se Srbskem, která je ale už od 19. století osídlena česky mluvícím obyvatelstvem. Zdejší vylidňující se vesničky trochu vyvolávají dojem českého venkova před několika desítkami let. Mluví a žije se tu trochu postaru. A přestože je Banát již od rozpadu Rakouska-Uherska součástí rumunského státu, děti se ve škole stále učí česky a v hospodě se sledují české zprávy a český sport.

Abychom se ale vrátili k naší výpravě – po vyčerpávající osmnáctihodinové cestě autobusem se odvážnější část cestovatelů v čele s profesorem Zemánkem vydala na třicetikilometrový pochod spojený s broděním řeky Nery, zatímco zbytek dorazil do vesnice Svatá Helena. Tam měl možnost prohlédnout si místní základní školu a seznámit se s jejími žáky. Druhý den se po prohlídce několika jeskyní obě skupiny šťastně shledaly ve vesnici Gernik, kde jsme se ubytovali u místních a mohli si pochutnat na skvělé (byť postní) večeři. U místních jsme pak přespávali i v Rovensku, v němž jsme mohli poznávat zdejší velikonoční tradice a ochutnat vydatné tradiční pokrmy.

Další den nás čekala cesta do Bígru, kde se přespávalo ve stanech na zahradě u paní profesorky Knappové, která v Bígru vlastní dům. Zde studenti rozdělali oheň a za doprovodu některých profesorů se až do pozdních nočních hodin bavili hrou na kytaru a zpěvem. Poslední den probíhal poklidně. Dopoledne někteří odpočívali a jiní spěšně pořizovali rozhovor s místním učitelem. Odpoledne se pak vyráželo na několik krátkých výletů. Večer nastal odjezd zpět do Prahy. Není divu, že v autobuse většina lidí hned pousínala, ale přes svou únavu byli snad všichni rádi, že spolu mohli strávit několik dní a setkat se s novým a pro ně nezvyklým prostředím.

Eliška Foukalová a kol., R5.A

Banát

Toto jsou jména vesnic, jež byly postaveny syny českými (dcery se na společném díle podílely také, ale stavba vesnic vskutku představovala záležitost mužskou), kteří do zalesněných kopců poblíž Dunaje s naivní nadějí, že jejich exodus odmění daňový i hospodářský ráj: Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál, Šumice.

Já, Rpěta,váš bratr, který má s vámi účast na slastech i strastech studia na této škole, dostal jsem se pro slovo a nezanedbatelné přípravné činy paní profesorky Bustové na ostrov češství v rumunském moři jménem Banát. Nějaký čas po návratu, uslyšel jsem, jak telefon položený na mém pracovním stole mocně zapípal, čímž mi předal pokyn shůry: “Co jsi viděl, popiš a pošli, aby všech dvacet tříd, co jich škola má, mohlo číst o onom zjevení starých časů. ”

Na počátku tvořila náš výlet jen cesta zeměmi střední Evropy. V genezi výletu byla cesta pustá a prázdná, špatný spánek a všude kolem tma. Ale nad ospalostí, otupělými myslemi a zatuhlými svaly, vznášel se duch dobrodružný.

I řekl náhle autobusák: “Vystupovat”. A vystupovalo se, z části. A ti, kdo vystoupili, aby šli třináct kilometrů k brodu, který se ukázal neprůchodný a následující den jej obcházeli, viděli, že to bylo dobré, stejně jako ti, kteří opravovali počítače, poznávali Marie, či dokola zlézali jeden kopec.

Nyní vhodno seznámit čtenáře se základním zákonem naší akce: “Nemůžete sloužit dvěma pánům. Buď budete následovat pana profesora Zemánka přes hory a doly, anebo přilnete k paní profesorce Bustové, paní profesorce Knapové, četným známým a příbuzných obou z nich i většině vašich spolužáků a strávíte čas pohrouženi do jedné konverzace a jednoho údolí, z nějž nějakým nedopatřením nevede žádná cesta.”

Akce tak mohla nabýt dvou zcela odlišných podob. Té první pro ty, kteří se s potěšením obklopili spolužáky, hodně mluvili, autobus opustili v Heleně a následující dny nikdy nešli víc než dvacet kilometrů, navštěvovali jeskyně, chodily bosy a jak dál jinak trávili svůj čas těžko říct, neboť ta část Rpěta, která píše tento text volila pokaždé druhou podobu – chůzi. Tři alternativní cesty, které z celé akce udělaly souvislý sto dvaceti kilometrový puťák.

Nezáleží však ani tak na podobě cesty jako na prožitku jinakosti, jedním z pocititelných. Krásnou přírodu zájemci představí lépe fotky než slova, avšak moudrost zdejší stárnoucí populace volá po textu. Kromě toho, že Banát představuje skvělé prostředí na to se odnaučit kouřit (unesete-li, že odvykací kůra bude obnášet otáčení cigaret ohněm do úst a podobné praktitky), žije zdejší populace něčím, co by, zvlášť v jejím případě, mohlo být považováno za opium, co je však zároveň tím jediným, co má. Banát a selský život je tvrdý, bez přístupu “Kdybych se nemodlila, tak se oběsím, ale pište si, co vám říká děda, Bůh existuje, protože já v něho věřím” nezvladatelný. Toto myšlení těžko tlumočit. A tak alespoň nahlížím na těch několik dní tak jako člověk zdejší mentality, jemuž by se však dostalo času místo orání pole (a dnes obsluhování turistů) listovat Biblí.

David Nadrchal, R5.A

Za fotky vděčíme převážně Kláře Halaškové ze 2.B.