Gymnázium Jana Keplera

První podzimní víkend patřil ostré expedici. Účastníci bronzové úrovně Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu navázali na úspěšnou cvičnou výpravu v Brdech a vydali se tentokrát na Kokořínsko. Oba týmy si opět naplánovaly výpravu do stejné oblasti, ale jejich plány trasy a místa přespání se lišily.

Své dojmy ze společného putování a plnění stanoveného cíle sdělují obě skupiny, jež se pojmenovaly McFlurry (Anna Cyrani R4A, Tereza Nekvasilová R4A, Adam Hora 2.B, Jan Hotový 2.B, František Mühlfeit 2.C) a Chicken noodle soup (Inka Floriánová R4A, Tomáš Baťka 2.B, Patrik Voříšek 2.B, Ondřej Vaverka 2.B,  Julie Illnerová 2.C, Barbora Kodymová 2.C) v níže uvedených zprávách.

Skupina McFlurry

Naše ostrá expedice se konala na Kokořínsku, v malebné krajině pískovcových skal, jejímž srdcem je hrad Kokořín. Abychom se podívali na co nejvíce zajímavých míst z této oblasti, naplánovali jsme si trasu kolem 25 km. Jako cíl jsme si pak zvolili tvorbu propagačního materiálu pro prezentování DofE a celkovou osvětu – tedy jinak řečeno, natáčeli jsme video z naší cesty.

Naše putování začalo samozřejmě kde jinde než v Kokoříně, kam jsme z Prahy přijeli busem. Hned první zastávka byla velmi důležitá, protože jsme našli maskota naší expedice – tedy dýni, kterou jsme s sebou pak všude nosili. Nedílnou součástí našeho výletu byla taky krátká prohlídka hradu Kokořín a lezení na jeho okolní skály.

“Terko, co kdybychom prolezli touhle puklinou?!”

“Jooo, super nápad Anni!!!”

“Tak jdeem!”

5 seconds later…

“ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ, tady jsou pavouci, Terko!!!!”

Protože Anička smrtelný šok přežila, pokračovali jsme v naší cestě přes Klemperk (úchvatná jeskyně vytesaná do skály, podobající se skalnímu komplexu v gruzínské Vardzii), Šemanovický důl a Malou Jestřebici až na naše místo určené k přespání. Naše představy, že kluci dojdou do studánky pro vodu a holky zatím připraví něco k jídlu, však zhatil náhlý slejvák a vítr, který začal kácet stromy. Schovali jsme se pod jeden malý přístřešek, ale i přes předpovědi: „Do deseti minut to přestane! Za chvilku je to pryč!” jsme se změny nedočkali. A protože už jsme chtěli hodovat a neměli jsme, jak si jídlo připravit, šli jsme žebrat o vodu do nedaleké civilizace. Naštěstí domorodci vyslyšeli naši prosbu a naplnili nám sedm velkých lahví vody, ze kterých jsme si potom uvařili večeři. Po dobrodružné noční výpravě a vaření následovala stavba stanu, do kterého se následně nacpali kluci a holky si lehly ven do žďáráků.

Poučení pro ty, co nevědí, co je žďárák: vak pro přespání v přírodě, obvykle se používá jako nouzová alternativa stanu, je vyroben z nepromokavého materiálu a tvarem připomíná spací pytel.

Druhý den po probuzení jsme si hned začali balit věci, jelikož jsme zjistili, že nestíháme. Ještě jsme si museli uvařit snídani. Skoro všechny věci jsme měli zmoklé (včetně mapy). Ráno už naštěstí nepršelo, takže vaření nám šlo trošku líp. Holky si udělaly kaši, která byla opravdu výborná (ale s tím Honza vůbec nesouhlasil a ještě celou cestu jsme to poslouchali) a kluci si udělali nějakou směs (říkali tomu taky „kaše“) všeho možného. Po snídani jsme vše uklidili a vydali se na cestu. Bez map to nebylo vůbec tak jednoduché, ale kluci si pamatovali, kudy máme jít, takže jsme se pak orientovali pouze podle rozcestníků. Cestou jsme se zastavili na Pokličkách. Od cesty, po které jsme šli, vedly prudké schody nahoru ke skalám. Nikomu se nechtělo tahat krosny do toho strmého kopce, takže jsme se rozdělili. První se nahoru vydaly holky. Chodily křížem krážem, ale Pokličky nenašly. Místo toho ale objevily tzv. Nové Pokličky s krásným výhledem do propasti. Po několika minutách slezly zas dolu a vyměnily se s kluky. Těm se Pokličky podařilo najít. Poté jsme se vydali dál a už jsme mířili do Mšena, odkud jsme se měli vrátit zpět do Prahy. Po nějaké době jsme tam došli, což vzhledem k tomu, že jsme neměli mapu, byl zázrak. Ve Mšeně jsme se potkali s našimi hodnotiteli a zhodnotili jsme expedici. Pak už nás čekala jen krátká cesta na vlakové nádraží. Měli jsme jet přes Mělník, ale ten vlak tam nebyl, takže jsme nakonec jeli přes Mladou Boleslav. V Boleslavi jsme málem nestihli přestup. Holky musely zdržovat průvodčího, zatímco kluci kupovali lístky do Prahy. Tím naše expedice končila.

 

Skupina Chicken noodle soup

Naše expedice byla naplánovaná na 22. a 23. září v oblasti Kokořínska. Všechno ale začalo v Praze na Ládví, odkud nám jel autobus do Mělníka, kde jsme měli přestoupit na vlak. Vše probíhalo bez problémů, až na vtipný exces řidiče autobusu, který asi 100 metrů před mělnickým autobusovým nádražím vystoupil a odmítal jet dál. Že prý se musí cestující umravnit. Tak jsme radši vystoupili a vyrazili na vlak. Ten jsme s přehledem stihli, a tak jsme v 13.45 vystupovali ve Mšeně, kde jsme expedici začali. Cestou od nádraží jsme potkali druhou skupinu, že prý v noci zmokli, že padaly stromy a bůh ví, co ještě. Tak jsme se aspoň těšili na nějaké podobné dobrodružství. Na náměstí ve Mšeně jsme se setkali s hodnotiteli expedice a vše mohlo začít.

Vyrazili jsme směrem na Ráj. Cesta vedla naučnou stezkou. Foťák jsme nastavili na režim P a fotili jsme se s vlajkou. Prohlíželi si kokořínskou přírodu. Naším cílem bylo sledování fauny a flóry. Rozhodli jsme se vytvořit herbář. Atlas květin nebyl potřeba, Bára totiž poznala vše, co jsme viděli cestou růst. Všechno klapalo, akorát časy v plánu nám moc neseděli. Na druhý checkpoint jsme přišli asi o 50 minut dříve. Naštěstí trasu plánovali všichni, a tak za to mohl Patrik… No co, chvíli jsme si odpočinuli a vydali se dál.

Potkali jsme stádo koní, což byl úžasný zážitek. Možná jsme je překrmili jablky, ale vypadali, že se jim to líbí. K lepší chůzi nám pomáhaly poutnické hole, které jsme v lese sebrali. Tyto hole se taky, jak jsme zjistili, daly dobře využít při boji jeden na jednoho. Do tábořiště jsme dorazili podle plánu – asi v 20.10, to už byla tma. Uvařili jsme si večeři a hodovali. Marshmallow opékané na plynovém vařiči měly úspěch. Všichni až na Inku potom natáhli hamaky mezi stromy a šlo se spát. V noci nás překvapil déšť, to ale nebylo nic, s čím by si průměrný účastník DofE neporadil.

Ráno jsme vstali před sedmou hodinou. Uvařili snídani, zabalili, popadli své hole a vyrazili. Počasí bylo o něco studenější, to nás ale netrápilo. Cesta vedla chvíli vesnicí, chvíli lesem, chvíli po silnici. Trhali jsme květiny do herbáře a šli jsme pěkně podle mapy. Checkpointy jsme tentokrát procházeli s přesností švýcarských hodinek. Cestou jsme u lesa našli starý ruský pásový bagr, či co to vlastně bylo. Prostě velká hračka. Asi nejlepší zážitek z expedice. Cesta ubíhala rychle. Zastávka na dětském hřišti nám všem přišla vhod. Obzvlášť asi Ondrovi, který si užíval kolotoče. Akorát kousek před koncem začalo pršet, což nás nevyvedlo z míry a neohroženě jsme pokračovali dál. V Liběchově u zastávky už lilo vydatně. Tam naštěstí naše 28 km dlouhá pouť zhodnocením expedice končila.