Gymnázium Jana Keplera

Drazí přátelé v Praze,

už je tomu více než týden, kdy jsme z Letiště Václava Havla odletěli sem, do deštivé Anglie, abychom se následující 3 měsíce vzdělávali na Winchester College, jedné z nejstarších a nejprestižnějších škol v Anglii.

Tento týden byl plný poznávání a objevování nových možností a zcela jiného způsobu života. Okamžitě jsme byli vrženi před problémy integrační a derivační či zapojeni do soutěže v prezentaci uměleckých děl, pojmenovanou po místním absolventovi a významném znalci umění, Kennethu Clarkovi (tuto soutěž před pár roky vyhrál náš absolvent Kryštof Jirků).

Winchester College je nezávislou školou, tj. není státní, čemuž odpovídají jeho finance i rozloha. Kromě samotných akademických budov ke škole patří také tzv. houses, což jsou vlastně domovy mládeže neboli internáty, poskytující veškeré zázemí, které zde člověk potřebuje.

Poněvadž jsme každý ubytován v jiném domě a nemáme společnou ani jednu hodinu, každý z nás vnímá tento první týden jinak. Proto si dovolíme zbytek zprávy rozdělit na 3 části, každou vyprávěnou z pohledu jiného z nás.

Honza

Moje začleňování do kolektivu probíhalo ze začátku trochu pomaleji, ovšem dle svého názoru už se s lidmi z domu začínám bavit více. Větším problémem nebyla ani prostorová orientace (alespoň co se hledání budov týče). Ač je většina budov naprostým bludištěm, většinou stihnu dobloudit ještě před začátkem hodiny. Je to proto, že se zde časy nedodržují příliš striktně. Například oběd, který je doprovázen poměrně oficiální ceremonií, většinou začíná s asi patnáctiminutovým zpožděním.

Co se zde však bere vážně, jsou návštěvy kaple. Konají se v pátky a v neděle ráno, přičemž ta nedělní je více než dvakrát delší než páteční. I když se nemusíme probíhající mše účastnit aktivně, stále se od nás čeká účast a to ve formálním obleku.

Hodně se mi líbí nabídka kroužků/klubů. Chci se zapojit do programovacího klubu, učím se hrát místní sport jménem rackets a docházím do velké školní průmyslové dílny jménem Mill.

Filip

Když si tak čtu Honzovo vyjádření o nedochvilnosti, tak co se týče hodin, je to pravda. Někdy zkrátka ani není v lidských silách dostat se z jednoho konce kampusu na druhý během 5 minut a všichni si to tu velmi dobře uvědomují. Proto některé už tak krátké (35minutové) hodiny začínají i s 5minutovým zpožděním. Oproti tomu náš House je, co se vnitřních procedur týče, velmi striktní a už jsem mnohokrát dostal vynadáno za své jednominutové zpoždění při příchodu například k obědu (který vskutku začíná latinskou formulí).

Musím říct, že začátek pro mě osobně rozhodně nebyl a stále není růžový. Sice už se po prvních pár dnech neztrácím tolik v kampusu, člověk se kupodivu zorientuje celkem rychle (narozdíl od vlastního Housu, který je hotový labyrint), ale o to více tonu v mezilidských vztazích. Přestože jsou lidi velmi nápomocní, do hlubší diskuze se úplně nepouštějí a spíše s vámi vedou občasný “smalltalk”.

Zajímavé je zde taktéž učivo. Přestože berou věci mnohem pokročilejší než my, přijde mi to kolikrát daleko povrchnější. Ano, já sice neumím z Keplera derivovat, ale aspoň mě nemusí vyučující nabádat k některým elementárním matematickým úpravám. Start zde nebyl lehký, člověk do sebe musel během dne nasoukat mnoho pravidel a informací, ke kterým by se u nás dostal až mnohem později, ale jakmile se mu to povedlo, hodiny jsou velmi jednoduché a nikterak extra náročné. Chci tímto vlastně vyjádřit úctu k našim kantorům, jak kvalitně nás zvládají připravit v tak nuzných podmínkách (ne, opravdu nemáme osm velmi dobře vybavených laboratoří fyziky jako mají tady) v porovnání s místními. Děkuji Vám.

A na závěr chci podpořit ty, co by váhali nad svojí účastí ve výběrovém řízení kvůli angličtině. Přestože nepatřím k nikterak dobrým studentům v tomto jazyce, člověk na vyučovacích hodinách bez výraznějších problémů rozumí. Ano, je to náročné a večer je člověk velmi unavený. Ale není to překážka ke zdárnému studiu.

Josef

Všechno důležité již bylo zmíněno, já se tedy pokusím pouze o krátké shrnutí událostí svýma očima.

Hned po příjezdu jsem se nadšeně vrhl do studia, kterého máme, jak bylo již zmíněno, až nad hlavu. První týden se tedy nesl ve znamení dohánění neprobrané látky, a to především v ekonomii a matematice, kde jsem na první hodině pouze vyděšeně sledoval pohyby ruky učitele po tabuli, marně se snaže aplikovat své, v rychlosti před odjezdem nashromážděné, znalosti infinitezimálního počtu. Naštěstí počáteční zděšení opadlo vzápětí po poznání přátelské komunity mých spolužáků na housu, kteří nejenom, že pomoc sami nabídli, ale také svému slovu dostáli a v řádu dnů mi pomohli značně srovnat tempo se zbytkem třídy. Také bych zde rád vyzdvihl kvalitu studijního prostředí, který mi poskytuje útulný pokoj vybavený jednoduchým, ale funkčním nábytkem, a spolubydlící, jenž mi nejen zachovává klid na práci, ale také mi neustále sleduje čas. Díky tomu se mi zatím nepodařilo nikam dorazit se zpožděním.

Nyní v klidnějším druhém týdnu se nám už také podařilo zapojit do volnočasových aktivit. Z mnoha můžu vyjmenovat: Rackets, Karate, Plavání, Introduction to Silversmithing, Computer Science Club a další. Užíváme tedy plnými doušky studia a všech příležitostí, které nám Winchester nabízí.

Na závěr si dovolím jednu výtku. Britská umyvadla jsou na rozdíl od těch našich opatřena dvěma kohoutky s neregulovatelnou teplotou – mírně teplou a nesmírně studenou. Je to jedno z těch návrhářských rozhodnutí, jejichž účelnost přesahuje chápání obyčejného člověka.

Ovšem všechny těžkosti jsou bohatě vynahrazeny skutečností, že na Winchester College si každý najde to svoje a za to všechno bychom chtěli poděkovat především paní ředitelce a paní profesorce Škampové, které nám tuto úžasnou příležitost zprostředkovaly. Dále také nesmíme opomenout všechny ostatní učitele, kteří s námi měli trpělivost při předčasném uzavírání klasifikace, a spolužáky Viktora, Matěje a Vojtu, jež nám poskytli nespočet dobrých rad a zodpověděli stovky našich otázek.

Z Winchesteru děkují a zdraví,

Filip Oliver Klimoszek R6.A, Jan Růžička 3.A a Josef Vácha 2.A