Gymnázium Jana Keplera

Na Hlavní nádraží v Praze nás přišla jen hrstka. Ve škole se na prezentaci o expedici do Maroka pana profesora Koláře a jeho kamarádky Terezy, která v Maroku několik let žila, přišlo podívat téměř sedmdesát lidí.

Je pátek 10. prosince 2021 a po kolejích se k nám řítí modrá souprava vlaku číslo 365. Stojí nás tu jen sedm a pan profesor Kolář. Je to tak tři týdny poté, co jsme se o celém projektu dozvěděli. Spousta lidí se stihlo včas přihlásit k lednovému termínu expedičního workshopu. My ale ne. Lednový víkend je zaplněn a my jsme dostali na výběr; buď expedici vzdáme ještě, než začne, nebo učiníme rychlé rozhodnutí vyjet za neznámým ještě v prosinci. 

Sedm zvolilo druhou možnost. Sedm statečných, velmi symbolický počet. Sedm lidí, co jen hrubě tuší, co se jim na faře v Domaslavi asi může stát. 

Když jsme vystoupili na autobusové zastávce v Domaslavi, bylo už šero a všude napadaný studených sníh. Na místní faru to bylo pohých sto metrů. Zatopili jsme v kamnech, vybalili jsme si své věci na palandy a připravili spacáky na noc. Pak zazvonil zvon. Navlékli jsme si na sebe teplé oblečení a odešli do třicet metrů vzdáleného malého kostelíka. Když jsme všichni seděli se svou malou čajovou svíčkou v kostelních lavicích, zazněl hluboký zvuk nástroje didgeridoo. Náš expediční workshop začal. 

Nechci Vám zde sdělovat vše, co jsme o tomto víkendu dělali a co jsme se dozvěděli, jelikož si myslím, že je to součástí určitého hodnotného know-how, které pan profesor Kolář za své mnohočetné cesty nabyl, ale mohu Vám sdělit, že mezi tématy nechyběla hra ukazující naše nedostatky v týmové spolupráci, tradiční marocké  jídlo tajin, přednáška o faux pas, kterých bychom se mohli v Maroku dopustit a došlo i na řeč o marketingu a crowdfundingu, expedičním vybavení, kartografii…

Jisté je, že ten, kdo se rozhodne zúčastnit se expedice Maroko, určitě využije mnoho věcí, které se zde naučí a všichni doufáme, že naše odhodlanost  a inspirace, kterou jsme na domaslavské faře nabyli, nás neopustí, ba naopak se bude zvyšovat a promítat do skutečných velkých činů a cest.

Když teď provádíme poslední přípravy na odjezd z víkendového pobytu, víme, že se žádné hororové scénáře vybájené před odjezdem v našich hlavách neodehrály. Nespali jsme venku v mrazu a zimě, nezkoušeli jsme naši tělesnou výdrž, nebyli jsme vystaveni žádnému psychickému teroru. Stalo se ale něco jiného. Ve vzduchu se vznáší vůně cesty, vůně velké práce a velkého dobrodružství, které právě začíná. Tento pocit může klidně zmizet, až se na nás sesype všechna ta práce, která bude s přípravou expedice nutná. Může zmizet. Až nestihneme vlak do Prahy a budeme do noci čekat na chladném nádraží, může zmizet za pár chvil. Ale teď tu je, a teď jej všichni cítí.  Těšíme se do Maroka.

Josef Zachata 2.C

[Prezentace]