Gymnázium Jana Keplera

Jednou z podmínek splnění Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu je absolvování expedice, a tak v závěru školního roku účastníci bronzové úrovně ve složení Petra Jandová R5A, Darja Koževnikova R5A, Julie Křimská 2.C, Johanna Pěchoučková 2.C, Nicol Fajgarová 2.C, Tobiáš Unger 2.B navázali na úspěšnou cvičnou výpravu v Českém krasu a vydali se na dvoudenní putování Českým rájem.

Úkolem týmu je být zcela soběstačný. Účastníci společně plánují trasu, stravují se ze svých vlastních zdrojů a musí se obejít bez finančního obnosu a technologických vymožeností dnešní doby. Orientace podle papírové mapy tak skýtá občasná bloudění. Tým během ostré expedice putuje samostatně a s hodnotiteli se setkává na předem dohodnutých i nečekaných místech.

Každá expedice má zároveň mít stanovený účel cesty, studenti se rozhodli vytvořit propagační materiál pro prezentování DofE na naší škole.

A jak první společnou DofE výpravu hodnotí samotní účastníci?

Po úspěšné cvičné expedici jsme se, již řádně sehraní a připravení (dokonce jsme si tentokrát vzali hodinky!), vydali na ostrou DofE expedici. Nenechali jsme se odradit úmorným vedrem, ani 20 minutovým zpožděním našeho autobusu a ještě plni energie jsme zamířili na hrad Kost přes slunná pole s celou řadou (výborných) třešní a višní. 

O hodinku později už jsme ale narazili na problémy – po poslechnutí instinktů nejmenovaného člena naší skupinky namísto mapy jsme se ocitli s botama plnýma písku kdesi na dřevorubecké stezce. Vše ale nebylo ztraceno, jelikož správná cesta vedla nedaleko a bylo třeba pouze přeskočit úzký potůček, abychom se na ní dostali. Zdání ale může klamat a když se první odvážlivec vydal překážku přeskočit, ukázalo se, že na první pohled bezpečný potůček je obklopen bažinou. Je ale třeba vypíchnout, že jedna crocsa, jedna pohorka a vrstva bahna je zdaleka nejlepším outfitem celé expedice. 

Naše potíže zde ale nekončily – z našich chyb jsme se odmítli poučit a po několika dalších odbočkách způsobených výše zmíněnými instinkty jsme se opět ztratili, tentokrát ještě beznadějněji. Při smyslech nás tou dobou udržovala jen myšlenka na plánované koupání v rybníce, který ale nebyl k nalezení. Bloudili jsme jak neznačenými lesy, tak místními vesničkami (když jsme Novou Vsí procházeli potřetí, už nám dali i napít).

Po asi čtyřkilometrové zacházce jsme se k rybníku přeci jen dostali a to pouze s 20 minutovým zpožděním. Když jsme si dostatečné odpočinuli a zablbli si ve vodě, už nás čekal jen pochod na místo přespání, kam jsme se už dostali v pořádku a projednou i bez bloudění. Utahaní celodenním pochodem jsme si rovnou začali vařit vynikající večeři. Přibližně třetina všech těstovin se do kotlíku dokonce dostala i bez spadnutí na zem, takže se naše kulinářské pokusy rozhodně dají považovat za úspěch.

Počasí bylo nesnesitelné i druhý den, ale tentokrát na opačné straně spektra, takže místo hrozného vedra nás chytl liják a zima. I přesto jsme ale po 6 hodinách pochodu dorazili promočení a zmrzlí do cíle, odkud jsme se (s batohem celou cestu autobusem položeným na klíně) vrátili do Prahy.