Gymnázium Jana Keplera

Po plese, který byl pro 11. třídu něco jako ten náš maturitní (mají zde pouze 11 let školy!) a který končil až okolo druhé hodiny ranní, jsme museli dost dlouho odpočívat a víkend jsme každý strávili s našimi rodinkami – četli jsme, šli jsme do kina, dívali se na filmy a pokoušeli se uplatnit naši pomalu se lepšící španělštinu – zkrátka jsme se připravovali na další týden zážitků. A byla to potřeba.

Ve středu jsme ze školy vyjeli minibusem do městečka Zipaquirá prohlédnout si solnou katedrálu. Nejprve jsme se rozhlíželi do všech stran a nevěděli, proč tam vlastně jsme. Pak jsme však sešli dolů, kde nás potkal silný puch síry, kde stěny byly celé bílé od soli a kde na nás při každém pátém kroku čekal nový architektonický skvost. Tato katedrála měla na každého trochu jiný vliv. Byla rozhodně zajímavá, ale vzduch v ní byl velmi suchý a vyskytoval se mezi námi klaustrofobik, což v asi 200 metrů hluboké „jeskyni“ s občas velmi úzkými průchody nebylo ideální, a ke konci se nám už opravdu špatně dýchalo. Nastala i chvilka napětí, když jsme se rozdělili u stanoviště „labyrint“ a 5 minut se nemohli najít. Na denním světle a čerstvém vzduchu jsme se tomu pak smáli. Také jsme tam potkali skupinku kolumbijských dětí, které na nás zíraly jako na atrakci století. Nakonec se nám povedlo jim (španělsky!) vysvětlit, odkud jsme, jakým to vlastně mluvíme jazykem a že se opravdu snažíme mluvit španělsky, a ne portugalsky. Celkově to byl to velmi fascinující výlet.

V pátek jsme po škole vyrazili s Beriinou rodinou do Villa de Leyva, což je krásné městečko na úpatí And. Tea s námi nejela, jelikož tam již byla se svou rodinou, ale my ostatní jsme se namáčkli s Laurou a Alejem (kteří byli v Praze minulý rok) do sedmimístného auta a kochali se nádhernými výhledy mezi horskými serpentinami. Jakmile jsme dorazili, dali jsme si k večeři v malé restauraci empanadas (do kterých se Joe na místě zamiloval) a pomalu šli spát. Další dny na nás totiž čekaly jízdy na koni (s bonusem neuvěřitelných výhledů a mírným mínusem velmi ostrého slunce) a na čtyřkolkách, čehož jsme se všichni báli, dokud se někomu nepovedlo se převrátit, čímž nás ujistil, že se na nás smrt ještě nechystá. Byli jsme se též podívat na Lanceros del Pantano de Vargas, což je největší monument v Kolumbii a projít místní stánky, kde jsme mohli najít opravdu všechno – od sladkostí, přes šperky a klíčenky až po krásná, teplá a pohodlná ponča. Zpět do Bogoty jsme se vrátili v pondělí odpoledne velmi vyčerpaní, ale spokojení a velmi plní. Pro budoucí návštěvníky – pokud si v jedení sloních porcí nevěříte na 100%, doporučujeme si v restauracích objednávat porce poloviční !

 

Tak už máme půlku za sebou a jsme zvědaví, co nás ještě čeká!

Moc vás zdravíme,

Beri, Tea, Bibi & Joe