Gymnázium Jana Keplera

Dne 27. srpna 2023 začalo moje čtyřměsíční dobrodružství, vydala jsem se na studijní pobyt do Irska. Bydlím zde v nevelikém městě nedaleko Dublinu, Donabate, kde také chodím do školy. Teď tomu bylo právě měsíc od mého příjezdu, a tak jsem se rozhodla, že je čas vás zahrnout svými postřehy ze zahraničí.

Škola mě překvapila nejenom svojí rozlehlostí, ale i moderností. Hned první den jsme si mohli vybrat z nemálo volitelných předmětů a sestavit si tak vlastní rozvrh. Nefungují zde tedy klasické třídy, ale každou hodinu máte s novými lidmi. V rámci hodin jsou časté interaktivní a praktické ukázky. A tak už jsme například vytvářeli buněčný cyklus mitózy z drátků, či se přetahovali o vozík, pro ukázku společné síly.

Mezi další rozdíly patří beze sporu nošení uniforem. Uniforma znamená pro chlapce košili, svetr, kalhoty a kravatu, pro dívky místo kalhot sukni a podkolenky. Každá škola má svoji vlastní, unikátní. Slouží tak také jako jakési poznávací znamení. Moje škola má dokonce uniformy dvě, a to klasickou pro každodenní nošení a jednu na tělesnou výchovu. Nenajdete zde totiž šatny, a tak den tělocviku trávíme celý v této uniformě. To mi přijde trochu nepraktické a určitě bych uvítala raději obvyklé šatny.

Moje škola nemá vlastní jídelnu. Polední pauza zde většinou probíhá ve velké školní hale, která se po zazvonění postupně plní studenty konzumujícími své donesené zásoby. Máte zde svůj obvyklý stůl, vyndáte vlastnoručně udělaný oběd a povídáte si s kamarády, dokud opět nezazvoní na konec volna. (Často zde s láskou vzpomínám na Eurest:).

Jedna z prvních věcí, která mě zarazila po vylodění v nové zemi byla rozhodně místní doprava. Naučená říkanka „vlevo, vpravo, vlevo“ zde totiž neplatí. A já se tak, zapomenuvši na tuto maličkost, hned na první silnici málem ocitla tváří v tvář smrti. Naštěstí se tu nachází nemálo přechodů, kde vás provází nejenom zelený a červený, ale i oranžový panáček.

Jak jsem psala, moje městečko se nachází nedaleko Dublinu, a tak po půl hodině ve vlaku se již mohu procházet po jeho centru. Centrum Dublinu je velmi rušné a žije si tak trochu vlastním životem. Stovky místních i řetězcových obchůdků, davy lidí, místních i turistů. Některé ulice doslova kvetou krásou, díky stánkům s květinami či lokálním pubům zdobených tradičně petuniemi. Atmosféru doplňují místní umělci svými irskými melodiemi.

Od malička miluji hudbu a tanec, a protože mi zde už po chvíli začala chybět nějaká sportovní aktivita, rozhodla jsem se najít nějaký kroužek. A jaký jiný tanec, než pravý irský bych zde měla zkusit? Přihlásila jsem se tedy do místního centra na hodiny irského tance. První hodinu, jsem ke svému překvapení zjistila, že se jedná o jakýsi závodní tým, ne kurz pro normální smrtelníky nepolíbené irskými skoky. S paní jsem se ale nakonec domluvila a nadále tam chodím. Moc mě to baví.

Co k tomu dodat? Snad jen to, že jestli jen trochu váháte, zda někam vyrazit, není se čeho bát. Určitě nebudete litovat. Nabydete spoustu zkušeností a nezapomenutelných vzpomínek!

Tamara Navrátilová

[Prezentace]